TEREZÍNSKÉ PSEUDOALIBI

Jana Pilíková (4.A)

Od l6. 2. 1943 se na 7 měsíců zastavil proud deportačních transportů. Dne 25. 5. 1943 byla zamítnuta žádost o zřízení střelnice v okolí Terezína. Tyto zákazy pocházely od Himmlera, který počítal už v této době s návštěvou německého Červeného kříže. Dne 18. 12. 1942 se dvanáct spojeneckých vlád, mezi nimi i Československá exilová vláda, rozhodli vydat deklaraci, která pranýřovala vyhlazování židovského obyvatelstva Evropy německými úřady a stanovila odpovědnost vedoucích činitelů Německa za tyto zločiny. Himmler nehodlal s vyhlazováním židů přestat, ale rozhodl se dovedněji krýt. Terezín existoval především jako důkaz, že vyvražďování židů je jen výtvorem židovské "Greuelpropagandy". Pro delegaci Mezinárodního výboru Červeného kříže, která měla Terezín navštívit byla vytyčena zvláštní trasa, kterou měla spatřit. Terezín prošel "zkrášlováním". Od l. 5. 1943 byl zrušen název ghetto a užívalo se označení "Judische Siedlungsgebiet" (v překladu židovské sídlištní území), později se užíval název židovská obec Terezín. Z Táborové komandatury vznikla Služebna a z Táborového velitele Vedoucí služebny. Přejmenovány byly i ulice, které byly dříve nazývány L l až 6 a Q l až 9. Nyní se nazývaly Sadová, Lázeňská, Myslivecká, Horská apod.. Byla zavedena zvláštní měna Ghettkrone a zřízena Banka židovské samosprávy. Vznikaly kavárny a divadelní soubory, konaly se koncerty. Rozšířil se pestrý kulturní život.

Terezín byl přeplněn a proto muselo dojít k radikálnímu snížení početných vězeňských stavů. Kvůli dubnovému povstání ve varšavském ghettu byly do transportů na východ zařazeni hlavně mladí zdatní čeští židé s rodinami. Sám Terezín nemohl postačit jako argument proti existenci "konečného řešení". Vědělo se o tom, že z Terezína odjíždí transporty na východ a tak se Himmler rozhodl zřídit v největším pobočném osvětimském táboře v Birkenau židovský rodinný tábor a popularizovat jej. Tento tábor dostal název Pracovní tábor Birkenau u Nové Beruně. Z Terezína do něj odjely transporty 6. 9. 1943 s 5000 vězni a v polovině prosince 1943 s dalšími 5000. Všichni tyto lidé byli zařazeni do úseku Birkenau. Muži a ženy byli rozděleni do zvláštních bloků. Byl zřízen také dětský blok, kde děti dostávaly o něco lepší potravu. Úmrtnost se však nezmenšila, zemřel zde asi každý třetí.

Ve dnech 8. až 9. 3.1944 došlo k hromadnému vyvraždění vězňů, kteří sem přišli v září. Bylo jim řečeno, že jedou do práce do Heydebrecku a místo toho byli zavezeni do plynových komor. Zemřelo 3792 vězňů, z toho 3700 českých. Dochází opět k dalšímu odsunu z Terezína asi 7500 lidí (z toho byla jedna třetina Čechů, dále Němci, Rakušané a Nizozemci). V Birkenau se v polovině května 1944 nacházelo 17500 vězňů.

Až když v říjnu 1943 přijelo do Terezína 456 Dánů, a dánský Červený kříž a dánské Ministerstvo zahraničí chtělo navštívit Terezín (také Švédsko se přidalo k této žádosti), začali se všichni v Terezíně připravovat na jejich příjezd. Původní datum plánované návštěvy bylo nutno odložit (proto také v březnu došlo k hromadnému vyvražďování v Birkenau ). Další návštěva měla proběhnout v červnu 1944, ale i z té sešlo. Dne 15. 5. 1944 bylo z Terezína do Osvětimi deportováno 7503 židů. O dva dny později, dne 17. 5. 1944 vydal Himmler souhlas k prohlídce Terezína a "jednoho židovského pracovního tábora" berlínské delegaci Mezinárodního výboru Červeného kříže v čele s dr. Martini a švédskému vyslanectví. Ti však byli nedostatečně připraveni. Nakonec Terezín navštívili 23. 6. 1944 dva dánští zástupci se zástupcem Mezinárodního výboru Červeného kříže v čele s dr. Maurice Roosselem. Jejich hodnocení bylo vynikající, dokonce odmítli navštívit již zmíněný tábor v Birkenau, což mělo za následek další vyvražďování vězňů. V polovině července 1944 zemřelo v Birkenau 6500 osob, 3500 bylo odvezeno na otrockou práci, z toho dvě třetiny zahynuli. V Terezíně se uskutečnila ještě jedna návštěva Mezinárodního Červeného kříže, kvůli které proběhly opět zkrášlovací akce (např. zakázáno bylo spalování mrtvol, protože to nepovolovaly židovské tradice). Dne 5. 3. 1945 Eichmann ohlašuje druhou prohlídku, a to na samém konci války 6. 4. 1945. Tuto prohlídku vedl Otto Lehner a podal opět velmi kladnou zprávu, jako by se tam nedělo nic hrozného.

Prameny:

Genocida českých židů: Miroslav Kárný, Melantrich 1995

Tajemství a legendy třetí říše: Miroslav Kárný, Edice Archiv 1983

Průvodce po nacistických koncentračních táborech: vydal Český svaz bojovníků za svobodu, Sdružení politických vězňů a pozůstalých a Terezínská iniciativa 1999

Holocaust a lidské chování: Marie Homerová

Zpět na obsah


Lukáš Rejl 2001©